Mým národům!
„Mým národům!“ jsou památné názvy několika válečných manifestů rakouského císaře Františka Josefa I., ale přesně to charakterizovalo rakouskou říši. Zahrnovala mnoho národů. V roce 1866, kdy byla ještě evropskou velmocí, se říše rozkládala kromě Rakouska mj. i na území dnešního Německa, Čech, Moravy, Slovenska, Polska, Maďarska, Srbska, Chorvatska, Slovinska, Rumunska, Itálie a Ukrajiny. V armádě často zněla i čeština.
Některé pluky se rekrutovaly z hlavních národů říše, například husaři byli tradiční maďarské jezdecké oddíly, které svou uniformou dávaly jasně najevo, odkud pocházejí. Jezdci nosili čepici s kšiltem zvanou čáko. Místo kabátu, který byl u ostatních pluků obvyklý, měli kabátek zvaný atila s pěti řadami černožlutých poutek.
Další oddíl jezdectva – huláni pocházeli z polské Haliče. Byli nejmladší součástí rakouského jezdectva, protože Halič (dnes je rozdělena mezi Polsko a Ukrajinu) získalo Rakousko v roce 1772. Jezdci měli na hlavě zvláštní čapku ve tvaru přilby, ale na vrcholu ústila do čtverce. Na levé straně čapky nosili kokardu a žíněný ohon.
Pruská armáda měla vojáky nejen z Pruského království, ale i z dalších vojvodství a knížectví, které jsou dnes součástí Německa. Na rozdíl od rakouské armády mluvili stejnou řečí – německy. Jejich spojencem bylo navíc Italské království, ale to s Rakouskem bojovalo na jižní frontě. Byla to tedy bitva mnoha národů.
Po prohrané válce přišlo Rakousko o italské Benátky a Maďaři si vynutili rovnocennou úlohu ve státě stvrzenou i názvem. Z Rakouského císařství se stalo Rakousko-Uhersko. České země doufaly ve větší autonomii, ale ta byla nakonec přiznána jen Haliči a Chorvatsku-Slavonsku.